Okupace bude vždy okupací a okupant navždy okupantem
Tedy , alespoň pro mě.
. Bylo mi deset a trávila jsem spokojeně bezstarostné dny prázdnin u babičky. Ráno, jednadvacátého srpna, když jsem se vykulila z venkovských peřin, mě nečekala ani snídaně, natož usměvavá babička. Babička plakala a mezi pláčem a pro mě podivným napjetím řekla – „děvče, bojím se, že bude válka“. Nevěřícně jsem zůstala stát v trepkách a pižamu v kuchyni a nechápala vůbec nic. Babička třesoucíma se rukama šáhla do kredence, do hrníčku s nějakými kytičkami a vyndala několik papírových bankovek. „ UTÍKEJ DO KONZUMU, A JESTLI JEŠTĚ BUDOU MÍT, KUP SVÍČKY, SIRKY, SÁDLO, MOUKU A CUKR. Jo, a vezmi si vozík, ať to uneseš“.
. .
.
Pořád jsem ničemu nerozuměla, ale popadla jsem peníze, na dvorku kárku a mazala do konzumu. Tam bylo živo jak ve včelím úlu a většina nakupovala to, co jsem doma dostal za úkol koupit já. Předpokládám, že jsme tu vesnickou Jednotu ve Chválkovicích u Vyškova tenkrát téměř vykoupili.
Doma byla puštěná televize a k mému úžasu v ty dopolední hodiny běželo vysílání. Paní Kamila Moučková se špatně zatajovanými slzami oznamovala československému národu, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy a v Praze se střílí do lidí.
.
Ten den, pro mě, skončilo dětsví, a začal boj proti těm, kdo tohle bezpráví dopustili. Se všemi důsledky následnými. Po základní škole – jako premianta třídy – mě nepřijali na gymnázium –prý dcera takových rodičů nepatří na studia. Hm. Máma dělnice na pile a táta skladník. Dnes vím, že to bylo proto, že nikdo z naší rodiny nebyl v KSČ, a tak nějak , jsme nebyli dle tehdejších norem angažovaní. Spíše naopak.
.
Je zcela logické, že si ve mně tímto přístupem tehdejší režim vypěstoval nikoli přítele. Podpisy pod různé petice ( kritizující režim) a odpor ke všemu , co tehdejší režim nabízel jako jedinou a správnou alternativu, bylo logickým vyústěním mých pocitů a postojů. Svým postojem jsem si dokonce vysloužila vlastního agenta STB, který mě měl takzvaně na „sledovačce“.
.
Když dnes poslouchám a sleduji, kdo všechno se hlásí k odkazu roku šedesátosm, je mi smutno. Jsou to naše dějiny a jsou mladé jen padesát let. Jak – s tímto přístupem , budou předkládány za sto let.
.
Není to dlouho jsem na ČT 24 slyšela komentář k výsledkům průzkumu mezi mladými techniky a manažery různých odvětví. Průmyslu a obchodu. Devadesát procent z těchto oslovených považuje studium historie a historii jako takovou za – pro dnešní dobu – naprosto zbytečnou disciplínu, která životu nic nepřináší.
.
Bůh s námi.
